Jak jsem konečně přestala blbnout s dietama a našla, co fakt funguje

Možná to znáte. Stojíte v kabince, snažíte se nasoukat do džín, co vám ještě loni byly, a najednou si říkáte: "Co se to sakra stalo?" Ten den pro mě byl dost krutej. Pamatuju si, jak jsem v tom obchoďáku málem brečela, když jsem se snažila zapnout kalhoty velikosti 38. Ještě před rokem mi byly akorát!

Jasně, mohla bych se vymlouvat na covid, na home office, na to, že jsem se přestěhovala blíž k tý pekárně s úžasnejma koláčema... Ale pravda byla mnohem jednodušší - dny v kanclu, večery na gauči, snídaně za pochodu a obědy z donášky. Prostě život, že jo.

Ten trapas v kabince mě ale fakt nakopnul. Řekla jsem si - dost bylo diet, co vydržím týden. Dost bylo hladovění, po kterým se stejně přežeru. Dost bylo slibů, že od pondělí/od prvního/od Novýho roku začnu cvičit každej den. Už žádný kecy. Tentokrát to fakt změním.

No a po nějaký době hledání, bloudění a sem tam i brečení jsem asi konečně našla, co mi sedí. A chci to s váma sdílet, třeba se v tom najdete.

Proč ty blbý kila nejdou dolů a furt se vrací?

Hele, já jsem fakt vymetla všechny možný diety. Krabičková, bezlepková, nízkosacharidová, půsty... všecko. A výsledek? Třikrát hádejte.

Jednou jsme s kámoškou Janou, co dělá výživovýho poradce, seděly na kafi a já si stěžovala, jak jsem zhubla 8 kilo a pak přibrala 11. Koukla na mě a povídá: "Martino, ty fakt nechápeš, jak funguje tvoje tělo, co? To je jako když vypneš topení, abys ušetřila, a pak se divíš, že doma máš zimu a plíseň."

Celý mi to vysvětlila - tělo není blbý. Když mu najednou dáš půlku jídla co obvykle, myslí si: "Do prdele, asi je hladomor! Musím šetřit!" A začne zpomalovat metabolismus, šetřit každou kalorii a čekat na horší časy.

Takže když pak zase začneš normálně jíst, tvoje tělo je pořád v režimu "ukládej, co můžeš, kdo ví, kdy zas přijde hladomor". A tak jsem po každý dietě byla větší než předtím. Super, co?

Změna myšlení: Nejde o dietu, ale o životní styl

První věc, kterou jsem se musela naučit, bylo přestat myslet v režimu "jsem na dietě". Místo toho jsem začala přemýšlet o tom, jak změnit svůj životní styl tak, abych se cítila dobře a mohla to vydržet dlouhodobě.

Můj výživový poradce Martin mi řekl něco, co mi zůstalo v hlavě: "Nejlepší dieta je ta, o které ani nevíš, že ji držíš." A měl pravdu. Jakmile jsem přestala počítat kalorie a začala se více soustředit na kvalitu jídla a naslouchání svému tělu, začalo se vše měnit.

Proč kalorie nejsou vším

Roky jsem byla posedlá počítáním kalorií. Měla jsem aplikaci, kam jsem poctivě zapisovala každé sousto, a rozhodovala jsem se o jídle především podle čísel. Jenže tohle mě dovedlo jen k tomu, že jsem si dala raději malou čokoládovou tyčinku (protože "jen" 200 kalorií) místo výživného jídla, které by mi dalo mnohem víc energie a živin.

Na semináři o výživě jsem se dozvěděla něco, co změnilo můj pohled: 100 kalorií z cukru a 100 kalorií z avokáda mají na tělo naprosto odlišný vliv. Zatímco cukr způsobí rychlý nástup energie následovaný pádem, který často vede k dalším chutím, zdravé tuky v avokádu poskytují delší pocit sytosti a stabilní energii.

Začala jsem se proto více zaměřovat na složení svého jídla než na jeho kalorickou hodnotu. A výsledky se dostavily překvapivě rychle.

Jídlo jako radost, ne jako nepřítel

Další důležitý objev na mé cestě byl změnit svůj vztah k jídlu. Roky jsem vnímala jídlo jako nepřítele, něco, co musím omezovat a kontrolovat. To vedlo jen k posedlosti jídlem, neustálým myšlenkám na to, co si "nesmím" dát, a následným záchvatům přejídání, když jsem už nemohla odolat.

Moje terapeutka mi pomohla pochopit, že jídlo není nepřítel, ale zdroj výživy a také radosti. "Zkus jíst vědomě," radila mi. "Soustřeď se na chuť, vůni, texturu. Vnímej, jak tvoje tělo reaguje na různé potraviny."

Začala jsem praktikovat vědomé stravování – jíst v klidu, bez televize nebo telefonu, a opravdu si vychutnávat každé sousto. Přestala jsem jídla dělit na "dobrá" a "špatná" a místo toho jsem se zaměřila na to, jak se po nich cítím.

To ale neznamená, že jsem začala jíst cokoliv. Naopak, čím více jsem naslouchala svému tělu, tím více jsem si uvědomovala, že po některých jídlech se cítím skvěle, plná energie, a po jiných jsem unavená, nafouklá nebo podrážděná.

Tajemství úspěšného hubnutí: Plánování a příprava

Během své cesty jsem zjistila, že největším nepřítelem zdravého stravování není nedostatek vůle, ale nedostatek času a přípravy. Kolikrát jsem skončila u fast foodu nebo instantních jídel jen proto, že jsem po náročném dni v práci neměla energii na vaření!

A tady přichází na scénu můj velký objev – krabičková dieta. Ale ne ta tradiční, kde dostáváte jeden týden pořád stejné jídlo. Objevila jsem služby, které nabízejí pestrou a chutnou stravu připravenou přesně podle mých potřeb.

Zpočátku jsem byla skeptická. Představovala jsem si gumovou kuřecí prsa a rozvařenou brokolici, ale realita mě příjemně překvapila. Jídla byla chutná, pestrá a hlavně – byla připravená a já se nemusela o nic starat!

Moje kamarádka Petra, která pracuje jako šéfkuchařka, mi to jednou vysvětlila: "Problém není v tom, že lidé nechtějí jíst zdravě. Problém je v tom, že zdravé jídlo často vyžaduje plánování a přípravu, na kterou v dnešní uspěchané době prostě nemáme kapacitu."

A měla pravdu. Díky krabičkové dietě jsem najednou měla víc času i energie. Místo abych každý večer řešila, co budu jíst a pak strávila hodinu v kuchyni, mohla jsem jít cvičit, věnovat se svým koníčkům nebo si prostě jen odpočinout.

Proč jsem nakonec neposílala ty krabičky do háje

Jasně, smějte se. Ta holka, co nadávala na všechny diety, teď žere z krabiček. Ironie, co? Ale nejsou krabičky jako krabičky. Našla jsem firmu, kde fakt vaří chutně a pestře. Žádný gumový kuřecí nebo suchý rýže. A víte, co bylo pro mě to nejlepší?

Za prvý, konečně jsem pochopila, jak má vypadat normální porce. Já jsem totiž buď jedla jak vrabec a za hodinu měla hlad jak vlk, nebo jsem si naložila, jako když přijde návštěva. Prostě jsem neměla představu, co je "normální množství".

Za druhý, donáška mi fakt změnila život. Mám šílenou práci, často dělám do večera. A co je jednodušší - přijít domů uchvátaná a unavená, otevřít ledničku plnou polotovarů a sníst cokoli, nebo mít v lednici krabičku s večeří, co vypadá sexy a nemusím kvůli ní ani nádobí mejt?

Za třetí, přiznám se, že kuchařka nejsem. Jasně, umím si udělat vajíčka nebo těstoviny, ale když jsem viděla v těch krabičkách, co všechno se dá udělat zdravě a chutně, začala jsem to trochu okoukat. Teď si sem tam i něco uvařím podobnýho.

A hlavně - přestala jsem šílet z každýho jídla. Dřív jsem nad každým soustem přemýšlela: "Můžu to jíst? Není to moc kalorií? Neztloustnu z toho?" To je na palici. Teď vím, že jím vyváženě, a když si dám jednou za čas pizzu, svět se nezboří.

Po šesti měsících na krabičkové dietě jsem se rozhodla zkusit část jídel připravovat sama, ale stále využívám krabičkovou dietu na pracovní dny, kdy mám nejvíc práce a nejméně času.

Pohyb jako radost, ne trest

Součástí mé cesty k lepší postavě byl samozřejmě i pohyb. Ale stejně jako u jídla, i tady jsem musela změnit přístup. Roky jsem cvičení vnímala jako něco nepříjemného, co "musím" dělat, abych spálila kalorie. Není divu, že mi to nikdy nevydrželo dlouho.

Změna přišla, když jsem začala hledat pohyb, který mě skutečně baví. Pro mě to byl tanec a jóga. Kamarádka mě přemluvila, abych s ní šla na lekci tance, a já zjistila, že hodina utekla jako nic a ani jsem si nevšimla, že jsem se u toho zpotila a spálila spoustu energie.

Naučila jsem se, že nejlepší pohyb je ten, který děláte rádi a těšíte se na něj. Pro někoho to může být běhání, pro jiného plavání, turistika nebo třeba bojové sporty. Důležité je najít něco, co vás baví natolik, že to budete dělat pravidelně a s radostí.

Stres a spánek – podceňované faktory hubnutí

Když jsem se snažila přijít na to, proč se mi někdy daří hubnout lépe a jindy je to jako zázrakem zastavené, všimla jsem si jedné věci – v obdobích, kdy jsem ve stresu nebo málo spím, hubnutí stagnuje, i když jím stejně a cvičím stejně.

Moje doktorka mi vysvětlila, proč to tak je: "Stres zvyšuje hladinu hormonu kortizolu, který podporuje ukládání tuku, zejména v oblasti břicha. Navíc, když jsi ve stresu nebo nevyspalá, tvé tělo prahne po rychlé energii, což vede k chutím na sladké a tučné."

Začala jsem tedy kromě jídla a pohybu pracovat i na kvalitě spánku a snížení stresu. Zavedla jsem večerní rutinu bez elektroniky, začala jsem s meditací a snažila se najít více času na odpočinek. A světe div se – nejen že se mi začalo lépe hubnout, ale také jsem měla víc energie a lepší náladu.

Můj současný režim

Po všech těch letech pokusů a omylů jsem si našla systém, který mi vyhovuje:

• Snídaně a večeře si většinou připravuji sama, protože na to mám ráno a večer čas a baví mě to.
• Na obědy a svačiny do práce využívám krabičkovou dietu, která mi šetří čas a zaručuje, že jím vyváženě i během hektického dne.
• 3-4x týdně se hýbu – střídám tanec, jógu a občas plavání.
• Snažím se chodit spát ve stejnou dobu a mít aspoň 7 hodin spánku.
• O víkendech si dopřávám větší flexibilitu – pokud mám na něco chuť, dám si to, ale v rozumném množství a opravdu si to vychutnám.
• Pravidelně se vážím a měřím, ale nedělám z toho drama – beru to jen jako informaci.

Co jsem z toho všeho pochopila (teda snad)

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že jednou budu radit ostatním ohledně hubnutí, vysmála bych se mu. Ale pár věcí jsem fakt pochopila:

První je, že když nemůžeš něco dělat fakt dlouhodobě, tak to nebude fungovat. Jasně, můžeš měsíc nejíst sacharidy a shodit 5 kilo. Ale co pak? Vrátíš se k normálu a za dva měsíce máš zpátky 7. Tohle jsem udělala asi pětkrát, než mi došlo, jak jsem blbá.

Druhá věc - není kalorie jako kalorie. Myslela jsem si, že když si dám čokoládovou tyčinku místo oběda a vejdu se do svýho denního limitu, je to v pohodě. Akorát že po tý tyčince jsem měla za hodinu zase hlad jak vlk. A že to moje tělo nedostalo skoro nic užitečnýho.

Pak jsem pochopila, jak důležitý je plánování. Prostě když mám v 15:00 hroznej hlad, sáhnu po tom, co je po ruce. A co je většinou po ruce v kanclu? Chipsy, sušenky, bageta... Proto mi krabičky tak pomohly. Prostě mám vždycky něco zdravýho připravenýho.

A pohyb? Roky jsem se nutila do fitka, protože "se to má". Nesnášela jsem každou minutu. Pak jsem náhodou zkusila tanec a zjistila jsem, že se u toho fakt bavím. Najednou jsem se těšila, až půjdu "cvičit". Rozdíl jak nebe a dudy.

Jo, a ještě něco. Když se nevyspím nebo jsem ve stresu, můžu jíst jako králík a stejně nehubnu. Tělo není blbý, pozná, když mu ubližuješ.

A to nejdůležitější? Buď na sebe trochu hodnější. Já jsem se roky nenáviděla za každý kilo navíc. K čemu to vedlo? Jen k přejídání z frustrace. Až když jsem si řekla "OK, možná nejsem modelka, ale jsem fajn ženská", začalo to celý fungovat líp.

Zas taková věda to není, ale trvá to

Tak to je to moje povídání o hubnutí. Sorry, jestli jste čekali nějakej zázračnej recept typu "zhubněte 10 kilo za týden". Tyhle kecy nechávám těm šarlatánům na Instagramu.

Mně trvalo roky, než jsem našla, co mi funguje. Byly v tom slzy, nervy, pocity viny, když jsem snědla celou čokoládu... víte jak. Ale postupně se to zlepšovalo, kilo po kilu.

Co mi ale fakt pomohlo, byla ta krabičková dieta. Ne že bych na ní byla závislá napořád, ale ukázala mi cestu. Teď si na obědy do práce beru krabičky a o víkendu si vařím sama nebo zajdu někam na jídlo. A neserepe se mi z toho svět.

Nejdůležitější ale je, že už nejsem posedlá váhou. Jasně, pořád bych chtěla mít o nějaký to kilo míň, ale už kvůli tomu nebrečím a nezatracuju se. Přestala jsem se srovnávat s každou holkou, co jde kolem. (Teda aspoň většinou. Občas mám den blbec, to je jasný.)

Jo, a ještě jedna věc - kdybych si měla odnést z toho všeho jednu jedinou věc, tak to, že nejde o to se utrýznit k hubený postavě. Jde o to najít si způsob života, kterej vás nezabije, nezblázní a můžete ho dělat napořád. Pro mě to znamená krabičky v pracovní dny (protože jsem líná kráva a nesnáším vaření ve všední den) a pohyb, kterej mě baví. A občas nějakou tu zmrzku nebo víno. Protože co je to za život bez zmrzky, že jo?